2020-11-22 (JFK) AlPsoft
Uranové uši
Stanislaw Lem, Bajki robotów, Krakow 1964, Mladá fronta 1966
Žil jednou jeden inženýr kosmogonik, který rozsvěcoval hvězdy a tak zaháněl tmu. Dorazil také do mlhoviny Andromedy, která tehdy ještě sestávala pouze ze samých mračen. Kosmogonik ty mraky rozvířil a potom sáhl po svých paprscích. Měl troje paprsky: červené, fialové a neviditelné. Prvním paprskem zažehl hvězdnou kouli a ta se v mžiku proměnila v červeného obra. V mlhovině však nadále panovala tma. Druhým paprskem ozařoval hvězdu tak dlouho, až zbělela. "Hlídej!" řekl svému žákovi a sám se vydal na cestu rozsvěcovat další hvězdy.
Žák čekal tisíc let a ještě jednou tisíc let, leč jeho mistr se nevracel.
Když žáka omrzelo čekání, přitáhl hvězdu blíže a hvězda zmodrala. To se mu velice zalíbilo a domníval se, že všechno už zná, a tak se pokusil hvězdu přitáhnout ještě blíž k sobě, ale spálil se. Prohledal pouzdro, které mu kosmogonik zanechal, kromě prázdnoty v něm však nic neviděl. Díval se, ale na dno nedohlédl. Tu si domyslel, že v pouzdře asi je ten neviditelný paprsek. Chtěl do hvězdy tím paprskem rýpnout, nevěděl však jak na to. Vzal tedy pouzdro a mrštil je do modrého žáru. Zanedlouho se celá mlhovina Andromedy rozzářila, jako kdyby se rozsvítilo najednou tisíc sluncí, a bylo světlo jako v bílý den.
Žáka to potěšilo, jenže jeho radost neměla dlouhé trvání, protože se hvězda rozpukla. V té chvíli se vrátil kosmogonik.
Pohleděl na tu spoušť, a poněvadž nechtěl, aby přišlo něco nazmar, jímal plameny a formoval z nich planety. Stvořil jednu planetu plynnou a druhou planetu z uhlíku a pro třetí planetu zbylo už jen pár těch nejtěžších prvků. Vyrobil tedy kouli z transuranů, zformoval ji a vypustil na oběžnou dráhu. "Za sto miliónů let se vrátím, uvidíme, co z toho bude," řekl si v duchu. Nato odešel hledat žáka, který mezitím uprchl ze strachu před trestem.
Na planetě Transuranii vznikl velký stát Palatinidů. Každý obyvatel byl tak těžký, že nemohl navštívit jiné planety, aby se pod ním země nepropadla, a když zavolal, sesouvaly se hory. Ale ve své vlasti našlapovali Palatinidé polehounku a hlasitěji promluvit si netroufali, neboť vládce Architor byl ukrutník. Jeho palác byl vytesán do platinové hory, v paláci bylo šest set síní a v každé z nich spočívala jedna královská dlaň. Obrovský Architor nemohl palác opustit, měl ale všude špehy, neboť byl velmi podezíravý a nadto nenasytný, takže svým poddaným ukládal nové a nové daně.
Palatinidé nepotřebovali lampy, poněvadž všechny hory na planetě byly radioaktivní a v noci zářily tak, že i za novoluní se daly počítat špendlíky. Ve dne, když svítilo příliš slunce, spali Palatinidé v horských slujích a scházeli se teprve za noci v kovových dolinách. Jenže tyranský vládce Architor nařídil přimíchat uranovou rudu do kotlů, v nichž se tavilo paládium a platina. Pak dal po celém království rozhlásit, že každý poddaný se musí dostavit do jeho paláce. Zde mu vzali míru na nové brnění, navlékli nárameníky a helmu, rukavice a holenice. Celá ta výstroj světélkovala, protože byla vyrobena z uranového plechu, a uši svítily nejvíc.
Od té chvíle se už Palatinidé nemohli scházet na společných poradách, protože jakmile byla účast poněkud větší, celé shromáždění vyletělo do povětří. Obyvatelé planety museli trávit život v osamění a jeden se druhému z dálky vyhýbal z obavy před řetězovou reakcí. Architor se radoval nad jejich smutkem a vypisoval nové berně. Královská mincovna, ukrytá v srdci hor, razila dukáty z olova, protože se tento kov na Transuranii vyskytoval velmi vzácně a tudíž měl největší hodnotu.
Poddaní zlovolného vládce tuze strádali. Někteří se pokoušeli rozpoutat povstání proti Architorovi a domlouvali se posunky. Ale každý podobný pokus ztroskotal, protože se vždycky našel nějaký nedovtipa, který se přiblížil, aby se dověděl, oč běží, a v důsledku jeho nerozvážného počínání vyletěli spiklenci do vzduchu.
Na Transuranii žil mladý vynálezce jménem Pyron. Naučil se vytahovat platinové drátky tak jemné, že se z nich pletly sítě na chytání oblaků. Pyron vynašel rovněž drátový telegraf. Jednou vytáhl drát tak tence, že se drát posléze ztratil, a tak objevil Pyron telegraf bez drátu. V obyvatelích Transuranie vzklíčila nová naděje, protože doufali, že teď se konečně podaří vyvolat povstání. Jenže prohnaný Architor všechny hovory odposlouchával - v každé ze svých šesti set rukou měl platinový vodič - a věděl, o čem hovoří jeho poddaní. Jakmile padlo slovo "vzpoura" nebo "odpor", okamžitě vyslal kulové blesky, které proměnily spiklence v ohnivou louži.
Pyron se rozhodl oklamat zlého vládce. Když rozmlouval s přáteli , místo "vzpoura" říkal "roura" a "vykout" místo "spiknout se" a tak připravoval odboj. Architor se divil, že se jeho poddaní tak najednou zajímají o klempířství, neboť netušil, že když slyší "zredukovat průměr", znamená to "narazit na rozžhavený kul" a že "těsnění" označuje jeho tyranii. Ale ani Pyronovi posluchači vždy dobře nerozuměli, když je Pyron nemohl o svých plánech zpravit jinak než tímto způsobem.
Pokoušel se jim to objasnit, jak se dalo, a neopatrně jednou zatelegrafoval, že k utěsnění je nejlépe použít plutonia. Král se vylekal, protože plutonium je nejbližší příbuzný uranu a uran zase thoria a král se přece jmenoval Architor. Vyslal okamžitě obměnou gardu, která Pyrona jala a mrštila ho na olověnou podlahu před královský majestát. Pyron se k ničemu nedoznal, ale přesto ho král dal vsadit do paládiové věže.
Palatinidé propadli beznaději. Mezitím se však naplnil čas a kosmogonik, tvůrce tří planet, se vrátil. Když spatřil, jaké v Transuranii panují poměry, v duchu si řekl "Takhle to dál jít nemůže". Z nejtenčích a nejtvrdších paprsků upředl pletivo, do kterého jako do zámotku uložil své tělo, aby vyčkalo jeho návratu, a v podobě prosťáčka sestoupil na planetu.
Když se setmělo a pouze prstenec vzdálených hor zaléval chladným světlem údolí, chtěl se kosmogonik přiblížit k poddaným krále Architora. Ale Palatinidé před ním v panice prchali, neboť se obávali uranové exploze. Kosmogonik se je marně snažil dostihnout, protože netušil, proč před ním utíkají. Šel tedy dál po pahorcích podobných rytířským erbům a jeho kroky se zvonivě rozléhaly. Konečně dorazil k podvěží bašty, kde Architorův vězeň úpěl v okovech. Pyron spatřil mřížemi nuzného robota, který se lišil od obyvatel Transuranie, neboť nesvětélkoval, ale byl tmavý jako stín. Bylo to proto, že kosmogonikovo brnění neobsahovalo ani zrnko uranu. Pyron chtěl na něho zavolat, jeho ústa však byla sešroubována, tak tedy aspoň tloukl hlavou o žalářní zeď. Když kosmogonik zahlédl pršku jisker, přiblížil se k baště a zadíval se do zamřížovaného okna. Pyron sice nemohl mluvit, mohl zato řinčet řetězy a tak vyzvonil kosmogonikovi plnou pravdu. "Čekej trpělivě, až se dočkáš," odpověděl kosmogonik.
Nato odešel do nejdivočejšího pohoří a po třech dnech našel krystaly kadmia. Paládiovými mlaty vykoval kadmiový plech a vykrojoval klapky na uši. Tyto klapky rozházel po cestách vedoucích k obydlím Palatinidů. Každý, kdo klapky našel, se sice podivoval, odkud se tu vzaly, rád si je ale nasadil na uši, protože bylo citelné chladno.
V noci sestoupil kosmogonik znovu do údolí a žhavým prutem tak prudce mával, že ohnivé čáry se slévaly v písmena a slova: "Nemusíte se už bát přiblížit, kadmiový plech vás chrání před jadernou reakcí." Ale Palatinidé se domnívali, že před sebou mají královského špeha, a jeho rady neuposlechli. Kosmogonik se zlobil nad jejich nedůvěrou a znovu se odebral do hor. Nasbíral uranovou rudu a ze stříbrně lesklého kovu razil třpytné dukáty. Líc mince nesl jasný profil krále Architora, na jeho rubu byla podobizna jeho šesti set rukou.
Kosmogonik obtížený uranovými dukáty se vrátil do údolí a předvedl Palatinidům kouzlo. Házel dukáty daleko od sebe na hromádku, až tu stál sloupek mincí. Když přihodil ještě jeden dukát navíc, ozvalo se zaburácení, z dukátů vyšlehl oslnivý blesk a hromádka mincí se proměnila v bílou plamennou kouli. Když vítr odvál zbytky, zůstal ve skále jen hluboký kráter.
A kosmogonik znovu sáhl do vaku a házel mince, jenže tentokrát obměnil poněkud postup. Každý dukát přikryl kadmiovým plíškem. Sloupec mincí dosáhl šestinásobné výše než hromádka předešlá, ale nic se nestalo. Palatinidé mu teď uvěřili a shromáždění s jásotem vyhlásilo vzpouru proti Architorovi. Chtěli svrhnout tyrana, nevěděli však jak na to, neboť radioaktivní hradba chránila královský palác a na padacím mostě stál popravčí stroj, který každého, kdo neznal heslo, rozsekal na kusy.
Blížila se doba splatnosti nové daně, kterou vypsal chtivý Architor. Kosmogonik rozdal uranové dukáty královým poddaným, aby jich použili k zaplacení daně. Palatinidé učinili, co jim přikázal.
Král se radoval, že se hromadí v jeho pokladnici tolik třpytných dukátů. Netušil věru, že jsou to dukáty uranové a nikoliv olověné. Kosmogonik v noci roztavil žalářní mříže a vysvobodil Pyrona. Když oba spolu mlčky kráčeli údolím za svitu radioaktivních hor, najednou jako kdyby měsíční prstenec padl a sevřel obzor, který vzplál oslepující září. Hromada uranových dukátů přesáhla kritické množství, takže došlo k jadernému štěpení. Nebetyčná exploze rozmetala královský palác, roztrhala Architorovo mohutné kovové tělo a šest set utržených tyranových dlaní vymrštila do mezihvězdného prostoru.
Na Transuranii zavládlo nadšení a propukl jásot. Pyron se stal spravedlivým novým vládcem a kosmogonik se vrátil na místo, kde zanechal své tělo, a zase odešel zapalovat hvězdy. Těch šest set platinových rukou krouží kolem planety dodnes a svítí stokrát jasněji než radioaktivní hory. A veselí Palatinidé říkají: "Koukejte, jak nám Tor hezky svítí." Po dlouhé pouti galaxiemi se to úsloví dostalo také k nám: .. Ten si na to posvítil."